28. 1. 2016
Ve čtvrtek 28. ledna jsme u příležitosti Dne památky obětí holocaustu (27. 1.) s naší třídou 4.B a také se třídou 4.C za doprovodu pana profesora Kaplana a paní profesorky Barákové navštívili zajímavou besedu s paní Erikou Bezdíčkovou, pamětnicí koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Beseda se konala v klubu Leitnerova. Většina z nás tam nikdy nebyla, takže jsme pořádně ani nevěděli, jak se tam dostat. Na druhou stanu jsme ale byli všichni (tedy alespoň já) plni očekávání. Pro mnohé to měl být první zážitek tohoto typu a z výrazu spolužáků bylo patrné, že se těšili, co se dozví. Nebo báli?
Já osobně jsem byla nadšená, že budeme mít možnost si poslechnout vyprávění někoho, kdo hrůzu a příkoří jednoho z nejdrsnějších a nejkrutějších vyhlazovacích táborů přežil. Nejdříve jsem si ale říkala, zda pro paní Bezdíčkovou, která si těmito hrůzami prošla, nebude těžké mluvit o jejím nelehkém osudu. Velmi jsem ji obdivovala. Ze začátku, když jsem uviděla na stolku vedle ní panenku, tak jsem si říkala, zda to bude ve formě divadelní hry nebo jestli tam bude ta panenka hrát nějakou roli. Až posléze jsem si uvědomila, že má představovat onu hlavní aktérku, když byla malá, a že tam následně představovala oporu při vyprávění. Četlo se ze vzpomínkové knihy paní Bezdíčkové Moje dlouhé mlčení a musím říct, že i ty špatné věci byly napsané s jistým nadhledem, ale i přesto zde byly realisticky popsány události, které se přihodily.
Myslím si, že za celou třídu mohu říct, že jsme se dozvěděli hodně zajímavých věcí. Jsme vděčni, že jsme měli možnost vyslechnout příběh, při kterém tuhne krev v žilách.
Veronika Paráková, 4.B
