A jak to všechno začalo...

Dítě svého věku
Odcházející století bylo ( snad až příliš ) štědré na změny. Dnešní osmdesátníci – aniž vytáhli paty ze svého rodiště – se postupně stali občany 8 státních celků, Rakousko-Uherskem počínaje a Českou republikou konče. V citlivějších místech kontinentu měnili státní občanství ještě častěji. A tak střední škola založená roku 1907 vydávala svým žákům vysvědčení, v jejichž záhlaví bylo možno postupně číst:

C.k. II. vyšší česká reálná škola v Brně (1907-08)
II. česká státní reálka v Brně (od 1908-09)
II. česká státní reálka v Brně na Křenové (od 1920-21)
II. československá státní reálka v Brně na Křenové (od 1925-26)
II. státní reálka v Brně na Křenové (1929-30)
II. státní československá reálka v Brně (od 1931-32)
IV. československé reálné gymnasium v Brně (od 1936-37)
IV. státní reálné gymnasium v Brně (1939-40)
IV. reálné gymnasium v Brně (1940-41)
Reálné gymnasium s českým jazykem vyučovacím v Brně-Židenicích (od 1941-42; české názvy z let okupace následovaly až po německých)
Státní reálné gymnasium v Brně-Židenicích, t.č. Brno, Křenová 36 (1945-46)
Státní reálné gymnasium v Brně, Křenová ulice (od 1946-47)
Reálné gymnasium v Brně, Křenová ulice (1948-49)
Gymnasium v Brně, Křenová ulice (od 1949-50)
5. jedenáctiletá střední škola v Brně, Křenová 36 (od 1953-54)
Dvanáctiletá střední škola v Brně, Křenová 36 (od 1959-60)
Střední všeobecně vzdělávací škola v Brně, Křenová 36 (od 1961-62) A nakonec:
Gymnasium (později Gymnázium) v Brně, Křenová 36 (od 1968-69) Za 90 let 18 různých názvů- to je bilance víc než pestrá…

Než jsme tu byli my
Před zřízením II. české reálky existovala v Brně již 6 let technika, ale českých škol obecných i středních bylo pomálu a měšťanka vlastně ani jedna, nepočítáme-li ony dvě, které patřily k učitelským ústavům. První česká obecná škola vznikla r. 1881 a do konce století jich přibylo jen 5. Slovanské gymnázium působilo ovšem již od roku 1867 a od r. 1885 mu začalo konkurovat II.české gymnasium (nižší). Rok 1880 dal Brnu I. českou reálku na Křenové, rok 1886 českou průmyslovou školu, rok 1895 školu obchodní, r. 1899 české třídy na průmyslové škole tkalcovské. V r.1901 zřídila „Vesna“ lyceum, vyšší dívčí školu, průmyslovou školu a školu obchodní. I. česká reálka začínala – jak jinak – skromně. Po filiálce německé reálky zdědila jednopatrový dům na Křenové, upravený z objektu zaniklého cukrovaru. Z původních 4 tříd se však brzy rozrostla natolik, že jediným řešením nakonec bylo postavit pro ni novou budovu v Antonínské ulici. S její stavbou se započalo 9.6. 1902; 18.9.1903 se v ní začalo učit, ale budova na Křenové sloužila dál jako filiálka pro pobočky 4 nižších tříd. České střední školství na Moravě takto postupně nabíralo dech a jeho růst se zrychlil zvláště od 90. let, kdy za působení zemského školního inspektora Jana Slavíka se počet českých středních škol zdvojnásobil. Zemští školní inspektoři Vincenc Jarolímek a Alois Vlk stáli pak za návrhem zemské školní rady přetvořit filiálku I. české reálky v samostatný ústav. 26.7.1905 ministerstvo návrh schválilo, i císař František Josef I. (jehož iniciály vydržely na nárožním emblému školní budovy až do let sedmdesátých) dal 7.4.1906 své svolení- a tak počínaje školním rokem 1907-08 zahájila C.k. II. vyšší česká reálná škola ve staré hlavní budově na Křenové, ve vedlejších budovách v Cyrilské a Štěpánské a ve dvou narychlo pronajatých a adaptovaných místnostech v Čechyňské ulici svoji činnost.

Ředitel sestavuje první sbor
Prvým ředitelem školy byl 7.7.1907 ustanoven po komplikovaném a vleklém konkurzním řízení, v němž každá z českých politických stran prosazovala svého kandidáta, dr. František Šujan, vědecký pracovník s výraznými pedagogickými i organizačními schopnostmi. Do konkursu na 7 míst definitivních profesorů se přihlásilo 64 žadatelů. Ředitel z nich do týdne vybral potřebný počet kandidátů a ty pak během neuvěřitelných 10 dnů ministerstvo kultu a vyučování jmenovalo. Stali se jimi filologové František Žlábek a Otakar Hanuš, matematik dr. Jan Vojtěch, kreslíř Augustin Němeček, katecheta Antonín Bartoš, chemik Emanuel Svoboda a historik dr. Hugo Traub. Spolu se 3 suplujícími profesory a 2 vedlejšími učiteli nepovinných předmětů vytvořili první profesorský sbor školy, která zahájila vyučování 18.9. 1907.

Neuvěřitelné se stalo skutkem
Jako ještě naléhavější se však od počátku jevila nutnost dát škole novou budovu, jejíž kapacita by dostačovala i v budoucnu. Požadavek ředitele Šujana ochotně podpořili zemští školní inspektoři Alois Vlk a Jan Mayer i dvorní rada František Navrátil a do Vídně směřovala zpráva doporučující namísto adaptace provést novostavbu o 11 třídách, uskutečněnou na dosavadním místě za provozu školy. Proto také jedna z prvých služebních cest ředitele Šujana vedla do Vídně, kam se vypravil přednést „uctivou prosbu“ o budovu ministru Marchetovi a jeho podřízeným. Ti slíbili podporu, ale jeden z dvorních radů hned upozornil, že “ obyčejnou cestou to půjde velmi zvolna “ . „Pochopil jsem…“, vzpomíná o čtvrtstoletí později dr. Šujan; a třebaže slova “ lobby “ ani “ lobbovat “ nebyla tehdy u nás ještě známa, do činnosti, kterou označují, se pustil s nevídanou razancí. Přesvědčil poslance za Brno dr. Fr. Slámu, Jana Šrámka a Tomáše Šillingra. Jejich přímluvy způsobily, že školu navštívil ministr-krajan Karel Prášek a po prohlídce prohlásil, že se „vší mocí přičiní, aby ústav dostal budovu novou.“ Vyhráno ovšem ještě nebylo, ministr i poslanci museli záležitost několikrát urgovat. Z původně plánovaných 460.000 K bylo na stavbu povoleno 385.000 K, na vnitřní zařízení jen 35.000 K. Termín dokončení 1.9.1912 byl dodržen. Po vybavení učeben a tělocvičny ( odborné pracovny musily zatím počkat ) rozesílá ředitelství a profesorský sbor II. české státní reálky pozvánky na slavnost otevření nové budovy školní dne 18.9. 1912.

Den sváteční, dny všední
Šest let po svém založení měla již škola přes 400 žáků a také počet členů sboru se zdvojnásobil. Tvořilo jej 16 skutečných, 11 suplujících profesorů, 2 vedlejší učitelé, asistent a 2 zkušební kandidáti. Mnozí z nich vyvíjeli vědeckou, publikační a přednáškovou činnost. Tak např. matematik dr. Karel Čupr otiskl jen za školní rok 1912-13 5 příspěvků v odborných časopisech , botanik Dr. Josef Podpěra rovněž 5 rozsáhlejších statí, několik referátů a 2 posudky učebnic, ředitel Dr. Šujan vydal 6. upravené vydání své učebnice dějepisu pro nižší třídy škol středních, historik Dr. Hugo Traub upravil svou učebnici občanské nauky a publikoval 3 rozsáhlé stati a několik kratších článků. Dobrou tradicí se stalo uveřejňování rozsáhlejších studií členů sboru ve výročních zprávách.

„Mým národům…“
Tu pátou – za šk.r. 1914-15 – však předcházejí dvě černě orámované stránky se zprávou o sarajevském atentátu. To, co následovalo, postihlo v prvé řadě jednotlivce, ale ve svých důsledcích i celý ústav. 108 abiturientů a 13 profesorů bylo postupně mobilizováno, vojenskou službu musilo nastoupit 17 žáků z nejvyšších tříd. Z části škol se staly lazarety, a tak se do budovy na Křenové „vrátili “ žáci I. reálky ; nastalo střídavé vyučování na směny. Vyučovací osnovy byly zredukovány, rozvrhy hodin se měnily za rok osmkrát. Studijní morálka těch žáků, kteří měli rodiče či sourozence na frontě, zákonitě utrpěla. Horší mělo teprve přijít: nedostatek potravin, později i paliva a ošacení. Začátek šk. r. 1915-16 poznamenalo dočasné zabrání tělocvičny, dvora a části přízemí armádou. Žáci se dovídali o zatýkání svých vrstevníků na některých ústavech, hrozily jim odvody a stále častější úřední přípisy je vyzývaly k pořádání sbírek na účely válečné. Vstup do druhého desetiletí trvání školy nebyl o nic radostnější. Nedostatek potravin a uhlí v posledním válečném roce vrcholil, drahota stávala se nelidskou. Pokračovalo vyučování na směny, k dosavadním prázdninám přibyly- poprvé, ale v tomto století ne naposled- prázdniny uhelné. Po desetiletém působení odchází přední člen sboru dr. Jan Vojtěch, autor středoškolských učebnic geometrie, jako mimořádný profesor na techniku, kde už léta přednášel. Z 34 skutečných a suplujících profesorů konalo 12 vojenskou službu, ze 46 abiturientů věnovalo se službě vojenské 36, studiím technickým 4, jinému povolání 6. Odvedení žáci konali maturitní zkoušku předčasně, často po jednom či po dvou, a tak se maturovalo nejen v obvyklém letním období, ale po celý rok: 12. října, 7., 13. a 19. listopadu, 21. prosince, 17. ledna, 25. února, 9. a 19. března, 3. dubna a 7. května. Bylo rozhodnuto zřídit padlým profesorům a žákům po válce důstojný pomník; časové určení naznačuje, že konec války byl již za dveřmi. Důsledky prožitých útrap měly však poznamenat i následující školní rok. Nedostatečná výživa a přepracovanost projevily se na zdravotním stavu žactva i sboru. Mnohé postihla pandemie chřipky, kvůli níž se dokonce ve dnech 14. října až 4. listopadu nevyučovalo. Kapitulace Rakousko-Uherska a vznik ČSR tak vlastně proběhly v době prázdna.

Do pravidelných kolejí
“V ohledu zdravotním vracejí se již poměry předválečné“ , pochvaluje si ředitel dr. Šujan ve výroční zprávě za školní rok 1920-21, na druhé straně ale nezatajuje, že starostí neubylo.Jako před rokem je třeba vybrat z přijatých žáků ty, kteří přejdou na nově založenou IV. reálku na Cejlu, a to se zdaří až „po dlouhém a trapném jednání“. Pravidelnost vyučování je – po šesterém měnění rozvrhu – konečně zajištěna, na řadě jsou (vlastně nikdy nepřestaly být) hmotné potřeby žactva. Ředitel s některými členy sboru osobně prosí u všech brněnských peněžních ústavů o příspěvek na Fond podporovací, z něhož se chudým žákům částečně hradí knihy, obědy, ošacení i byt; nejvýznamnějším dárcem je trvale podpůrný spolek Brandl. Škola uděluje každoročně 5 stipendií- 2 městská, 2 poskytovaná Moravskou agrární a průmyslovou bankou v Brně a jedno založené profesorským sborem. Ve šk. r. 1921-22 má reálka 465 žáků, méně časté změny ve sboru svědčí o stabilizaci poměrů. Ve sboru se objevuje vůbec první žena – profesor Marie Pokorná z Dívčího reformovaného reálného gymnázia v Brně. Působí zde jen rok a s další ženou – kandidátkou profesury Ludmilou Novákovou – se setkáváme až ve šk. r. 1924-25. V roce 1925 končí své ředitelské působení dr. František Šujan; ve věku 66 let odchází k 1. září na zasloužený odpočinek. Budovatel ústavu, badatel, vědecký i národní pracovník, laskavý učitel, taktní a vzácný člověk, jehož tichá práce byla proniknuta jen poctivostí a skromností, pečlivý hospodář a starostlivý otec všech studentů – takovými a mnoha podobnými přívlastky neskrblí hodnotící stať, kterou začíná výroční zpráva za šk. r. 1925-26. Školy se ujímá prof. Zběhlík jako zatímní správce, k 1. březnu 1926 je jmenován nový ředitel Alois Zavřel. Od založení školy byly nedílnou součástí výuky exkurze a vycházky nejrůznějšího charakteru a náplně- tělocvičné, botanické, historické, fyzikální, chemické apod. Směřovaly do blízkého i vzdálenějšího okolí, zřídkakdy za hranice Moravy. Nyní se jejich repertoár rozšířil a obohatil: – Vídeň, Bratislava, Praha, Karlštejn, prázdninové putování Slovenskem.

Do lepších časů?!
Do třetího desetiletí své existence vstoupila škola s výrazně omlazeným sborem. Z původní sedmičky profesorů zbývali jen 3 ( profesoři Bartoš, Pokora a Traub ). Zastoupení žen se stalo pravidlem, i když budou ještě dlouho v menšině. A ještě něčím je školní rok 1930-31 památný : reálka přestala být školou výhradně chlapeckou. Do třídy I.a nastoupily dvě studentky, Drahomíra Gajdošová a Milada Haráková. O rok později, když si škola připomínala prvé čvrtstoletí svojí existence, bylo studentek již 27. Závěr školního roku patřil oslavám. 25. června sešli se profesoři a žáci, bývalí i nynější, k společné besedě v sále Zemského domu, následujícího dne sloužil profesor Msgre Antonín Bartoš Te Deum a vzpomínkovou mši za zesnulé profesory a žáky ústavu v chrámu na Křenové a téhož dne byla na dvoře odhalena pamětní deska se jmény padlých profesorů a žáků, zasazená v portálu a věnovaná bývalými žáky. Slib daný o čtrnáct roků dříve byl tak konečně splněn a žulová deska z mrákotínských lomů dodnes připomíná oběti války, která – bohužel – neměla být v tomto století poslední.

Před bouří
Ve školním roce 1933-34 ukončil své působení na ústavu jeho druhý ředitel Alois Zavřel. V polovině října nastoupil zdravotní dovolenou a 31. prosince 1933 byl dán na trvalý odpočinek. Aprobací matematik a fyzik, ovlivnil řadu žáků svým až dogmaticky důsledným racionálním myšlením a vírou ve správné a rozumné jednání. Snad i to mu umožnilo dožít se více než 92 let. Vedením školy byl pověřen prof. Emanuel Svoboda jako zatímní správce do jmenování nového ředitele, jímž se stal Josef Krča. Ten patřil jako suplující učitel již k prvému sboru reálky. Růst ústavu pokračuje. Od 1. září 1936 se II. reálka stává IV. státním čsl. reálným gymnasiem a během tří let se zařadí mezi největší střední školy v republice (1176 žáků, 70 členů sboru, 29 tříd). Chystá se její rozdělení na 2 samostatné školy, ale na pořad dne přijdou změny zcela jiného charakteru : Mnichov, zábor pohraničí, okupace a válka… Ve šk.r. 1935-36 odchází prvý ze zbylých 4 členů původního sboru, prof. Svoboda. O rok později Msgre Ant. Bartoš, průkopník a vděčně vzpomínaný hlavní činitel sociální péče o studenty. Na Podporovací fond přispíval každoročně vysokými částkami ( až 10.000 Kč ) a není nesnadné dešifrovat, že Fond nejmenovaného člena sboru, jehož jistina činila 25.000 Kč, založil také on. Ve šk. r. 1938-39 opouští školu ředitel Krča a nakonec také poslední z nich, historik docent dr. Hugo Traub. Ten jako vůbec prvý v historii ústavu nedobrovolně, v důsledku nacistického nařízení vykazujícího ze škol žáky a profesory neárijského původu.

Pod okovanou botou
Po Josefu Krčovi se ředitelem školy na čtyři měsíce stává František Sládek a po něm od září 1939 Karel Littloch. Jemu ani jeho nástupcům- zatímním správcům Havelkovi a Peřinovi- není co závidět, protože na školu se valí jedna pohroma za druhou. Po 11. říjnu 1938 přišla o několik dojíždějících žáků, z nichž se přes noc stali občané III. říše, po 15. březnu ji museli opustit již zmínění neárijci. Tři dny nato zabírá budovu na Křenové Schutzpolizei. Až na ředitelství a maturitní ročník se všechny ostatní třídy stěhují do Husovic a na Táborskou v Židenicích, načas i do protější školy u kostela a na Čechyňskou. Toto stěhování je jen začátek… Profesoři a žáci na tom nejsou o nic lépe. Atmosféru, jež zavládla v první den okupace, sugestivně líčí dr. Vlasta Appelová: „Došla jsem před budovu školy. Všude hloučky žáků, mlčících, vysílajících k nám tázavé pohledy, jež pronikaly duší.(…) Zvoní k nástupu do tříd. Mám první hodinu francouzštiny v nejvyšší třídě. Váhavě otevírám dveře, pomalu kráčím ke katedře, usedám, otvírám zvolna třídní knihu, oddaluji okamžik, kdy budu muset pohlédnout do očí svých žáků.(…) Do ticha třídy náhle zazní zvenčí údery okovaných bot, hukot motorů, zpěv pochodujících cizáckých žoldnéřů(…) Třída pláče… A nad nimi stojím já, sama potřebující povzbuzení, opírám se o katedru, abych neklesla, vidím zoufalé mladé tváře, čekající na nějaké slovo útěchy.(…) Hrdlo se mi svírá, ale přece se hlas prodere a já mluvím(…) Vyslovuji pevnou víru, nezlomnou naději v konečné vítězství pravdy, dobra a spravedlnosti. Připomínám slova francouzského filosofa Pascala: La verité finit toujours par triompher de la force parce qu’elle est éternelle, tandis que la violence n’a qu’un cours borné…( Pravda musí vždy zvítězit nad silou, neboť je věčná, zatím co násilí má jenom omezenou dráhu…)“ Po třiceti měsících nacistického teroru sotvakoho napadlo, že by se situace mohla ještě zhoršit. 27. září 1941 přebírá úřad říšského protektora Reinhard Heydrich s cílem zlikvidovat domácí odboj, jeho skutečné i potenciální vedoucí činitele: důstojníky, funkcionáře Sokola, legionáře, českou inteligenci. Den po svém nástupu vyhlašuje stanné právo. Rozsudky smrti jsou vykonávány neprodleně, Brňany z okolí Kounicových kolejí začínají děsit pravidelné salvy popravčích čet a nároží se červenají vyhláškami se jmény popravených. Mezi bezprostředně ohroženými jsou i členové sboru: ředitel Littloch a prof. Gregor jako členové odbojové skupiny, jejíž vedoucí byl již zatčen, docent dr. Sahánek, a snad nejvíce profesor Ladislav Vaněk, který od září 1939 vede sokolskou odbojovou organizaci Jindra. Její členkou a spojkou k jiné skupině je dr. Appelová; ta nyní spolu s ředitelem Littlochem zajišťuje Vaňkův přechod do ilegality. Pro ostatní to není řešení, neboť gestapo si navyklo – pokud nenašlo hledanou osobu – brát rodinné příslušníky jako rukojmí. A tak je 8. listopadu přímo v ředitelně zatčen ředitel Littloch, v příštím týdnu profesor Gregor, po něm doc. dr. Sahánek. Všichni končí v Mauthausenu. Sahánka utýrají po týdnu, Gregora do pěti měsíců, Littloch jako jediný z nich koncentrák přečká.

Tři nekonečné roky…
Místo zatčeného a pro velezrádnou činnost odsouzeného ředitele Littlocha vedl školu až do října 1942 zatímní správce prof. Otto Havelka, „osvědčený lodivod v dobách mezivládí,“ jak jej nazve dr. Appelová : „Uchránil nás mnoha nepříjemností. Byl statečný, dovedl humorem rozptýlit všechny chmury a obavy. Věděl si se vším rady a dovedl se nás zastat. Mnoho vyhlášek nám ani neukázal, vyřídil je krátkou cestou. Jeho zásluhou jsme se ani nedověděli, že jsme měli vstoupit do Svazu pro spolupráci s Němci. “ Novým ředitelem se stal profesor matematiky a fyziky Alois Peřina ( na období 1942-45, pak znovu 1951-52 ). Na výuku dozírali němečtí inspektoři- především pověstný insp. Záruba (Zaruba ?) tím bedlivěji, čím více se dostávala na vedlejší kolej. Místo ní teď profesoři a žáci „zajišťují výživu“ : sklízejí brambory, vykládají vagóny, pracují ve skladištích – a samozřejmě nosí do školy sběrné suroviny. První jednotlivci jsou odesíláni na práci do říše, kde odklízejí trosky po bombardování. A na škole se čím dál častěji nacvičují poplachy, zatemňují se okna, zkoušejí sirény. Od 14. prosince se opět měsíc nevyučuje- všechny školy jsou pro šířící se infekční choroby uzavřeny. S klasifikací si profesoři nemusí dělat starosti díky novému nařízení, že ve třídě mohou dosáhnout jedničky jen dva žáci. A vzápětí je tu příkaz, aby ze IV. tříd bylo vyřazeno 30% chlapců a 30% dívek. Valná část studentů i studentek VIII. tříd je již v prosinci odvolána na práci do říše a pro válečné účely. Maturity mohou počkat… Červen a červenec 1944 přinášejí prvé letecké poplachy a v srpnu pozná Brno skutečný nálet. Nejhůře jsou postiženy Židenice, bydliště většiny žáků školy. To se promítne i při zahájení školního roku 1944-45. Část rodičů své děti odhlašuje a posílá je do bezpečnějších míst a škol ( i měšťanských ) na venkov. Chybí víc než stovka z přihlášených 572 žáků a jejich počet dále klesá po zrušení oktáv na 375. 26. dubna – je Brno osvobozeno sovětskými a rumunskými oddíly.

…a tři krátká léta
Pocit úlevy, bezbřehá radost, víra v lepší budoucnost- to byly atributy prvých hodin a dnů po osvobození. A samozřejmě i touha pustit se co nejdříve do práce a vyrovnat se s následky okupace a války. Materiální škody, jakkoliv značné, nepředstavovaly to nejpodstatnější. Pátého dne po osvobození Brna ( na jehož severním okraji budou boje pokračovat ještě další týden ) se scházejí profesoři brněnských středních škol v průmyslovce na Sokolské. Ti ze IV. reálky si jdou krátce nato ověřit stav budovy na Křenové a zjistí, že zdaleka nebyl takový, jak se jevil frontě uvyklým očím MUDr. Škvařila. Pravda, až na část severního křídla zůstala celá, ale bez oken, a uvnitř byla značně zdevastovaná. Proto se sbor schází 7. května 1945 ke své první poradě v bývalém německém gymnáziu na náměstí Komenského ( dnešní JAMU ), kde kdysi studoval T.G. Masaryk. Je zvoleno tříčlenné vedení („direktorium“) : dr. Appelová, prof. Havelka a dr. Bělař. Poslední z nich se zanedlouho stane zatímním správcem školy, ale svou funkci předává prof. Littlochovi, když se ten vrací z koncentračního tábora. Po zahlazení nejvážnějších škod se škola snažila navázat na svou tradici ústavu, který nikdy nebyl určen pro privilegované, ale naopak pro žáky z rodin sociálně slabších.( Demokratičnost reálky a později reálného gymnázia na Křenové nikdo z jejích absolventů nezpochybňoval ani v 30. letech, ani později.) Byla součástí vysoce efektivního vzdělávacího systému, který se u nás i v dalších středoevropských zemích dlouho organicky vyvíjel. Systému dostatečně pružného a neuzavírajícího se reformám, ale na druhé straně zásadně rozlišujícího všeobecné základní vzdělání od výběrového studia různého stupně náročnosti. Gymnázia a reálná gymnázia se v něm vyhranila jako instituce specializované na přípravu k vysokoškolskému studiu.

Jednotná a ještě jednotnější
Od školního roku 1948-49 se gymnázia i reálná gymnázia přetvářejí na školy čtyřleté. Ztrácejí přívlastek „státní“, protože jiné než státní školy přestávají existovat. ( Brzy ztratí i přívlastek „reálná“ a zbudou jen gymnázia.) Nebude na nich už místa pro žáky od primy po kvartu; to ihned poznají na vlastní kůži primáni a sekundáni, odeslaní na přejmenované měšťanky. Této změně není třeba upírat její kladnou stránku ( tj. posunutí volby typu studia do vyššího věku, dávající rovnou šanci také těm, u nichž se studijní předpoklady projeví později než mezi 10.-11. rokem ); koneckonců k ní sáhly i země jako Velká Británie, kde obdobnou možnost dával již zákon z r. 1944. Měla však i svůj rub: nedovolovala, aby vybraní žáci s prokazatelným talentem byli po delší dobu systematicky seznamováni se všemi hlavními odvětvími vzdělání, ověřili si své schopnosti, vyhranili se ve svých zájmech a po úspěšné maturitě odcházeli na vysoké školy jako dospělí lidé, schopní samostatně studovat a zodpovědně se rozhodovat. Zákonem z 24. dubna 1953 jsou gymnázia zrušena úplně, aby se demokratizační proces dále urychlil a struktura našeho školství ještě více přiblížila sovětskému. Povinná školní docházka je zkrácena o jeden rok, zavádějí se osmiletky a jedenáctileté střední školy. Z gymnázia na Křenové je 5. jedenáctiletá střední škola. Má již čtvrtého poúnorového ředitele- dr. Rajmunda Habřinu; jeho tři předchůdci Břetislav Hronek, Emil Gajdoš i „staronový“ Alois Peřina setrvali na tomto místě rok, maximálně dva. Budova sotva pojme 696 žáků ve 20 třídách od I. po III. stupeň, tři třídy I. stupně musejí proto směnovat. Přeplněnost roste a ve škol. roce 1958-59 dosáhne maxima ( 829 žáků ve 24 třídách ), škola zápolí s nepříznivými materiálními podmínkami i značnou nedisciplinovaností mladších žáků. Je stále obtížnější uchovat výukovou tradici školy původně výběrové, zvláště když je hodnocena spíše podle toho, jak čilý je na ní „politický ruch“. A aby paradoxům nebylo konce, zkrácená školní docházka se o rok prodlužuje, takže z osmiletek jsou devítiletky a z jedenáctiletek dvanáctiletky. Důvod zná kdekdo, ač se oficiálně neuvádí: odchodem absolventů osmiletek do zaměstnání stát po léta porušoval mezinárodní úmluvy o práci mladistvých… Spojení školy se životem nemůže ale být jen tak nějaké – musí být těsné. Na tom se v dubnu 1959 usnáší ÚV KSČ, načež je o rok později vydán nový školský zákon.

Diferenciace vzdělávání, ještě nedávno vyhazovaná dveřmi, se vrací oknem, III. stupeň dvanáctiletky se osamostatňuje a stává školou výběrovou. Žactvo tříd I. a II. stupně se stěhuje na nejbližší devítiletky ( ZDŠ Křenová 21 a ZDŠ Řeznická ), třídy III. stupně dvanáctiletek Křenová 36 a Opuštěná 2 se spojují a vytvářejí Střední všeobecně vzdělávací školu Brno-Křenová. K ní je připojena střední škola pro pracující Elektrotechnických závodů Julia Fučíka, jejíž třídy v počtu dvou až čtyř zde budou existovat až do r. 1967. Obdobným způsobem, tj. fúzí vyučujících III. stupně DSŠ Křenová, DSŠ Opuštěná a SŠP EJF vznikl učitelský sbor nové SVVŠ. Sestával z 33 členů; ředitelem byl od r. 1960 Antonín Navrátil. Sedm let bohatých na experimenty přineslo i tuto kuriozitu : zatímco v roce 1953 maturovaly dva ročníky, v červnu oktaváni a v srpnu ( po šestitýdenním rychlokurzu ) septimáni, v roce 1961 se nematurovalo vůbec.

Po tání jaro, po jaru holomráz
Šedesátá léta bývají spojována s jistým uvolněním, a to jak na celosvětové politické scéně, tak v řadě oblastí života naší země. Postupně se prosazuje myšlenka nápravy chyb, ovšem s podmínkou, že tento proces nesmí být živelný, tj. musí být „podchycen“ a řízen shora. Proto ani náprava zjevných přehmatů ve školství není prezentována jako návrat k předchozímu stavu; vždy jde o další úspěšný krok na cestě k socialistickému školství. Výběrový charakter nové SVVŠ je od počátku zpochybněn tím, že jsou jí vnuceny tři první třídy nevýběrové, v nichž budou vyučující po tři léta zápasit s nízkou studijní morálkou, nedostatkem nadání a neukázněností. Požadavky na nové studenty se postupně zpřísní, ale i po šesti letech konstatuje ředitel Navrátil, že „…ještě ani dnes nemá střední škola pečeť oné výběrovosti a náročnosti, která byla její visitkou v minulosti.“

Škola se však měnila i po stránce materiální. Stopy válečných událostí přestaly být patrné aspoň z ulice, když byla v polovině 50. let opravena venkovní fasáda. Poté byl do tříd a chodeb zaveden vodovod a opravovaly se elektroinstalace. V roce 1961 dostává škola ústřední topení a rovněž je v ní zřízena jídelna. Na všechny nutné úpravy prostředky státního rozpočtu nestačí, a tak nastupuje svépomoc. Do ní se zapojují vedle profesorů a žáků též členové a funkcionáři rodičovského sdružení ( SRPŠ ) a podniky, které škola získala jako tzv. patronátní závody. Jsou vybudovány šatny a nové zařízení dostávají učebna fyziky, kabinet společenských věd, profesorská i žákovská knihovna a posluchárna chemie. Část sklepů slouží jako kryty vybavené podle pokynů Civilní obrany ( jsme v letech studené války ) a pro hodiny branné výchovy je v nich zřízena střelnice. Následují všední dny, ale dlouho všedními nezůstávají.

Náhle je tu leden 1968 a s ním změny, jejichž dosah se projeví až po několika týdnech uprostřed jara, které má později dostat přívlastek Pražské. Pojmy obrodný proces, demokratizace, socialismus s lidskou tváří uvádějí do pohybu společnost a nezastaví se ani u vrat školy. Diskutuje se ve sborovně, v kabinetech i ve třídách, ale běžná každodenní práce směřuje k témuž cíli jako jiná léta: k přípravě na maturity, ukončení školního roku a prázdniny s obvyklou chmelovou brigádou na Podbořansku. Tam také nejvyšší ročníky ke konci srpna odcestují- a den po jejich odjezdu přichází pověstný „vstup vojsk na pozvání zdravých sil československého lidu“. Stejně jako po roce 1945 nepřišlo školství na řadu hned. Dlouho připravované změny se začaly uskutečňovat paradoxně právě v době pro ně nejméně vhodné. Opět tu bylo gymnázium, sice jen čtyřleté, ale nevylučovala se ani případná existence omezeného počtu výběrových gymnázií osmiletých. Gymnázium Brno- Křenová se od šk. r. 1969-70 nadto stalo jednou z přidružených škol UNESCO s perspektivou navazování družebních styků i se školami v zemích za „železnou oponou“. Skutečně se pak našla- kromě Moskvy a maďarského Debrecínu- partnerská škola i ve Finsku. Ale “ cestu na sever “ podnikli naši studenti ( přesněji jen studentky ) pouze jednou. Návštěva mladých Finů u nás byla už nežádoucí.

Vedoucí “Normalizace“
S událostmi let 1969-73 se dá vyrovnat jednou větou: Došlo k přesunům v profesorském sboru i na ředitelském místě. Tím by nám však unikly věci podstatnější, ty, jež doprovázely snahy o znovunastolení totalitního režimu (označovaného za reálný socialismus ) a měly dopad na mladou generaci, na žáky a studenty především. Opět zde existovala jediná přípustná ideologie, byl oprášen a ještě „vylepšen“ třídní přístup, systém kádrování dětí a jejich rodičů podle původu, jehož kritéria neměla daleko k absurditě a černému humoru. Povinností vyučujících nyní nebylo starat se o talentované žáky; museli naopak věnovat zvláštní péči dětem dělníků, družstevních rolníků a veřejně se angažujících rodičů. Shrnutí výsledků klasifikace obsahovalo dvě položky: s vyznamenáním prospělo celkem XY%, z toho z rodin dělníků atd.YZ%, prospělo ZX%, z toho…Do statistik se třídní přístup promítl rafinovaněji, i dělníci se totiž dále dělili na ty, kteří jimi byli a jsou, nebyli a jsou, byli a nejsou- a teprve poslední kategorie byla ve skutečnosti „to pravé“, kdežto předposlední se pohybovala u dna společnosti. Dno pak tvořili vyloučení členové strany. Pokud se jejich děti vůbec dostaly na střední školu, měly spolehlivě uzavřenou cestu na školy vysoké- nesměly na ně být doporučeny, zvláště ne na obory humanitní, pedagogické či lékařské. A jestliže přesto byly, našel se způsob, jak je eliminovat, ať byly jejich výsledky u přijímacích zkoušek sebevíc přesvědčivé. Případ, kdy pro uchazečku na pátém místě z 500 přihlášených nezbylo místo mezi dvěma stovkami přijatých, nepatří bohužel k nejkřiklavějším. Projevy diskriminace osmnáctiletých však neznamenaly tolik ve srovnání s tím, když nesměl na výběrovou střední školu absolvent školy základní – devítiletky. Ortel nad ním vynesený se dal jen těžko obejít pozdějším studiem při zaměstnání; střední školy pro pracující sice existovaly, ale v mnohem menším počtu. V této souvislosti se vnucuje připomínka dluhu, s jehož splacením dnešní společnost nijak nespěchá a který snad ani splacen nebude. Stále zde chybí poděkování desítkám, stovkám a možná tisícům učitelek a učitelů posledních ročníků ZDŠ za odvahu, vynalézavost a nejednou i lstivost, s níž „propašovávali“ na střední školy svoje talentované svěřence. Z posudků, jež na ně museli opět vypracovávat, bychom – kdyby se zachovaly – vyčetli, kolik příznivého bylo přidáno, zveličeno či vůbec vymyšleno, a kolik diskvalifikujících faktů ( například účast na vyučování náboženství ) naopak zamlčeno. Byli to titíž „souzi“ a „soužky“, o nichž se veřejnost z úst druhého polistopadového ministra školství dověděla v podstatě jen to, jak čile kolaborovali s režimem…úloha strany a dělnické třídy dovolila vyhrabat z panoptika zdiskreditovaných nápadů i někdejší výrobní práci.

Vznikl předmět ZVOP ( Základy výroby a odborné přípravy ) a gymnazisté opět vyrazili do závodů na povinnou praxi ve stavebnictví, chemickém průmyslu, ekonomice apod. Rostoucí nedostatek místa vedl ke zrušení sborovny a šaten ( musily ustoupit jazykové učebně, kabinetu a dílně ZVOPu ). V téže době bylo nařízeno zřizovat „síně tradic“ a u nás na ni padla prostorově největší ze tříd. Opravy se neobešly bez brigádnické práce žáků a profesorů. V prvé polovině září bývala škola téměř vylidněná, stále početnější skupiny žáků se ještě nevracely z chmelových brigád.

V nelehké roli
Ředitelské působení Bohumila Hrušky trvalo do r. 1977.Vystřídala ho Šárka Peterková, členka sboru od r. 1965 a v letech 1971-76 zástupkyně ředitele. Dokončení stavebních rekonstrukcí znamenalo úlevu, ale hovořit o klidné práci by bylo zavádějící. Úroveň a pověst školy od poloviny 60. let způsobily, že na ni přicházeli posluchači pedagogické, filozofické i přírodovědecké fakulty na povinnou praxi náslechů a výstupů. Možná i proto se koncem let sedmdesátých náš ústav stal jedním z šesti gymnázií, na nichž se mělo experimentálně ověřit nové pojetí výuky ve všech předmětech. Vyučující absolvovali nespočetné, ale hlavně úmorné hodiny kurzů a školení pořádaných Výzkumným ústavem pedagogickým, než dostali do rukou první třídu složenou z žáků, kteří už měli za sebou osm let experimentální výuky na základní škole. Pak byly na denním pořádku hospitace ústředních i krajských inspektorů a metodiků jednotlivých předmětů a vše dovršovalo časově snad nejnáročnější průběžné vyhodnocování hodin, metod, nových učebnic a pomůcek. Za zmínku stojí, že z osnov experimentální třídy opět zmizela estetická výchova. Kromě zapojení do experimentu přijala škola v r. 1979-80 vedle obvyklého počtu 1. ročníků ještě 4 navíc, jež měly tvořit základ nového gymnázia na Táborské, ustaveného o rok později. Výuku doplňovaly exkurze, kurzy řízení motorových vozidel a branné kurzy, organizované zpravidla jako týdenní pobyty v přírodě (na Žďársku, v Bílých Karpatech i jinde).

 Prokazatelná náročnost práce a snad až přemíra úkolů byly pro školu na druhé straně občas výhodou, neboť ji zaštítily před nekvalifikovanými zásahy a tlaky zvenčí. V kontrastu k omezením daným dobou a politickou situací zůstávala atmosféra v profesorském sboru přátelská, bez rozepří známých odjinud. Po pěti letech, v r. 1982, odešla ředitelka Šárka Peterková ( první a zatím jediná žena na tomto místě ) do důchodu a vedení školy převzal Jan Kaplan. Pokusy dohánět zanedbané se promítly i do školství formou už tradičně nedomyšlených akcí, např. povinným školením ze základů informatiky a programování, jímž museli projít všichni vyučující. Škola byla vybavována počítači domácí produkce – s odstupem jedné až dvou generací za světovým vývojem, což v očích našich studentů panující systém ještě více diskvalifikovalo. Není divu: v rodinách politicky a hlavně ekonomicky privilegovanějších se tehdy již vyskytovaly desetitisíce dovezených či za tuzexové bony zakoupených přístrojů, s nimiž se pověstný muzeální IQ 151 nemohl vůbec měřit. Realita ovlivnila názory mladých mnohem úspěšněji než tolikrát proklínaná “ ideologická diverze “ ze západních rozhlasových stanic a vídeňské televize, o povinné výchově k socialistickému vlastenectví ani nemluvě. Projevy loajality v této době už nadřízená místa tolik nevyžadovala a snad ani neočekávala, projevy odporu omezené na malý okruh lidí dokázala ještě potlačit. S manifestováním svého skutečného smýšlení se mladí neobtěžovali – měli z domova dobrou školu – jen je čas od času naznačili svými sympatiemi k těm oblastem kultury, které je oslovovaly. Popularita folkových zpěváků a malých avantgardních scén je toho příkladem. Mnohé z jejich repertoáru zaznělo na celoškolních festivalech kulturních úderek, málem jediné z akcí tehdejšího SSM, do níž nebylo třeba nikoho nutit a jejíž obsah i vyznění se tak mile míjely s pojmenováním ukazujícím někam do padesátých let. Strážcům ideové bezúhonnosti zbývala alespoň útěcha : Kdo si hraje, nezlobí. Jenomže studenti stejně nakonec zazlobili – a stálo to za to.

1968? – 1989!
Dospěli jsme k posledním kapitolám tohoto vzpomínání. Historie si prý ráda zažertuje. Studenti již nemusejí povinně odříkávat, kdo, kdy, kde, jak a proč postavil Hegelovu dialektiku z hlavy na nohy – nebo možná naopak. To proto, že jejich předchůdci v listopadu 1989 byli u toho, když se kolo dějin pootočilo, a dost mu v tom napomohli. Pak kohosi napadlo otočit jisté číslice letopočtu vzhůru nohama a rok ponížení se změnil v rok, kdy ponížení skončilo. Listopad, po únoru a srpnu další z osudových měsíců této země, přivodil také změny na škole. Poprvé však za nimi nestály příkazy shora, podepřené silou pěchotních zbraní či pásy cizích tanků. Jen hlasovací lístky. Nové vedení, RNDr. Miloš Jaroš, PaedDr. Vladimír Špaček a Hana Špičková, zvolené hlasy většiny členů sboru, bylo později potvrzeno MŠMT, uspělo i v rekonkurzním řízení. Jinak k žádným “ přesunům v profesorském sboru “ nedošlo. Na rozdíl od let 1939, 1948 a 1970 nikdo nemusel z politických důvodů školu, natož zaměstnání opustit. Určitě i proto, že listopad 1989 převrátil konečně také kritéria pro hodnocení každého jednotlivce a jeho odborné, profesionální i lidské kvality začaly platit víc než to, zdali kdysi s ostatními zpíval hymnu. 

 

1990 – 2007
Posláním gymnázií se po roce 1989 opět stala kvalitní příprava studentů pro vysoké školy. Vedle čtyřletého studijního cyklu byl zaveden i cyklus sedmiletý (později osmiletý), nyní šestiletý s rozšířenou výukou němčiny.
Vedení školy muselo tedy v prvé řadě zajistit rekonstrukci a rozsáhlou přístavbu objektu, který se od roku 1912 prakticky nezměnil.  Její první etapa začala v r. 1994 a skončila v srpnu 1995. Přibylo 6 učeben, dva kabinety a knihovna, zvětšila se jídelna a po letech měli žáci opět šatny, navíc s uzamykatelnou osobní skřínkou pro každého. 

Razantní začátek neměl bohužel už tak slibné pokračování. Plánovaná půdní vestavba se uskutečnila jen zčásti (2 jazykové učebny se zázemím) a museli jsme se smířit s tím, že 90. výročí školy neoslavíme ani ve druhé tělocvičně, ani v nové velkokapacitní jídelně.

Komplikované provozní podmínky sice ovlivnily chod školy, nezabránily však tomu, aby se proměňovala v souladu s potřebami dne, otevřela se novým výzvám a vytvářela si osobitý profil. Patříme k ústavům s dlouholetou tradicí a o budoucí studenty nemáme nikdy nouzi. Počet uchazečů často několikanásobně převyšuje počet míst ve třídách, které můžeme otevřít. Co vyvolává takový zájem? Především to, že nabízíme mimořádně široké spektrum volitelných předmětů, což usnadňuje specializovanou přípravu pro vysokou školu, na niž se student hodlá hlásit. Nabídku obměňujeme podle zájmu těch, které přijímáme ke čtyřletému studiu, i studentů osmiletého cyklu, když dospějí do sexty. Vyučující rovněž soustavně pracují s talentovanými žáky – viz počty úspěšných řešitelů matematických, fyzikálních, chemických i biologických olympiád, kteří postupují do krajských kol a často končí na předních místech i v kolech celostátních. Dalším důkazem je úroveň prací, jimiž se žáci zapojují do studentské odborné činnosti.

Důraz klademe také na zvládnutí práce s počítačem – tzv. počítačovou gramotnost – už vzhledem k tempu, jakým se tento obor vyvíjí. Cesta od pěstního klínu k počítači se měří na statisíce let; cesta od prvního počítače IQ 151, který byl školám dodáván (a svou „pokročilostí“ byl s oním kamenným nástrojem kompatibilní) ke školní počítačové síti s přístupem na internet netrvala ani dvě desetiletí.

Dále chceme, aby naši školu opouštěli studenti schopní komunikovat ve dvou světových jazycích. Už prvé zahraniční zájezdy a družební styky po r. 1989 ukázaly, že i zde máme co dohánět. A že uspějeme, jen když využijeme všech dostupných možností. Proto pracujeme s kvalitními zahraničními učebnicemi a pomůckami. Škola získala rodilé mluvčí jako lektory – z Velké Británie, Kanady a USA pro angličtinu, Francouze i Němce. Rostoucí jazyková kompetence našich studentů začala přinášet plody v podobě úspěchů v celostátních kolech jazykových a konverzačních soutěží. Za odměnu získávali krátkodobé studijní i stipendijní pobyty v zahraničí. Ostatním škola nabízí jako nepovinný předmět dvouletou speciální přípravu ke zkouškám „Cambridge First Certificate“, případně „Sprachdiplom“, skládaným na konci 3. ročníku.
Vítanou motivací k usilovnějšímu jazykovému studiu se staly i výměnné zájezdy a návštěvy družebních škol. Zatímco před r. 1989 jsme navštívili pouze díky družbě měst Brno-Rennes dvakrát „Lycée professionnel Laënnec – Robidou“, od roku 1990 jsme uskutečnili výměnu s francouzskou školou „Lycée professionnel Jean Jaures“ již desetkrát. Nyní se nám otevřela prakticky celá Evropa. Ve školním roce 1993/94 jsme byli vybráni jako pilotní škola mezinárodního projektu TEMPUS, jehož cílem bylo podporovat a rozvíjet výchovu k demokracii. V jeho rámci nejprve vedoucí pracovníci gymnázia absolvovali v zahraničí řadu seminářů a během návštěv středních škol sjednali studentům nejeden výměnný pobyt (Aalborg – Dánsko, Rousdon a Wantage – Velká Británie, Venray – Holandsko, Vídeň – Rakousko, Gauting – SRN, Karlstad – Švédsko). V zahraničí (Chorvatsko, Itálie) proběhly i sportovní (dříve branné) kursy – věc pro dřívější generace zcela nemyslitelná…
Studenti, které škola vybavila znalostmi, schopností komunikovat a v neposlední řadě i patřičným sebevědomím, se úspěšně zapojují do stále náročnějších mezinárodních akcí a projektů – např. do projektu Mládež a životní prostředí, na kterém pracovali společně s gymnazisty z Polska a SRN.

Profil naší školy dokresluje pozornost, jakou věnujeme estetické výchově a zájmové činnosti studentů: obojí tvoří potřebnou protiváhu jednostranného zaměření na rozvoj intelektu. Před více než 30 lety byl na gymnáziu založen – zásluhou prof. Ivana Sedláčka, jenž tu krátce působil jako externista – smíšený pěvecký sbor. Ten záhy převzala a do ledna roku 2003 vedla paní profesorka Ivana Smolíková. Obětavá práce sbormistryně a studentů vytvořila těleso, které je na velmi dobré umělecké úrovni. Po roce 1991 sbor rozšířil svou působnost i do zahraničí. Kontakty s dětským pěveckým sborem v Bielefeldu vyústily v pravidelné výměnné zájezdy. Několikrát koncertoval v Rakousku, kam byl mj. pozván na Schubertův festival ve Vídni. Nezalekl se ani konfrontace s vynikajícími zahraničními tělesy a společně vystoupil např. s americkým vysokoškolským sborem Kirkpatrick Choir, se švédským středoškolským sborem hudebního gymnázia ve Stockholmu a se smíšeným sborem z Dortmundu. Skutečným svátkem pro žáky gymnázia i pro širší veřejnost se staly pravidelné vánoční koncerty sboru v chrámu Neposkvrněného početí Panny Marie na Křenové, konané od r. 1993.

 „Vážení přátelé, každý, kdo vstupuje do našeho gymnázia, otevírá masivní, bohatě zdobená vrata ve stylu secese, tak typickém pro počátek XX. století. Nedejme se ale mýlit, čas se ani za nimi nezastavil.“ Tato slova napsal v roce 1999 do úvodu ke školnímu informativnímu bulletinu náš kolega Robert Gill. Citát by mohl pokračovat konstatováním, že právě těmito secesními vraty jsme vstoupili do XXI.století. My se nyní pokusíme zhodnotit ono poslední desetiletí života školy – právě ono nás přeneslo ke vzácnému kulatému stému výročí.Čím tedy v této chvíli začít? Vybudováním nového jedinečného areálu gymnázia? Výukou jazyků a zahraničními kontakty? Školními osudy studentů i pedagogů? Nebo úplně něčím jiným? A co když na něco zapomeneme? Snad k nám budou příští generace shovívavé… 

V listopadu roku 1998 škola zakoupila sousední pozemek od firmy TUSCULUM a brzy poté bylo odstartováno budování nového školního areálu. Základní kámen byl položen 16.prosince 1999 a nový areál slavnostně otevřen za přítomnosti hejtmana JMK Ing. Stanislava Juránka 5. dubna 2001 „Prvním zvoněním“ – slavnostním happeningem. Po vystoupení školního pěveckého sboru pan hejtman slavnostně přestřihl pásku a začal celodenní zábavný maraton, jehož součástí byly soutěže, sportovní akce i koncert pro studenty. V rámci stavebních úprav došlo k rekonstrukci staré tělocvičny a k vybudování posilovny, na získaných pozemcích vznikla nová velká tělocvična s hledištěm, která má parametry nejen pro výuku, ale i pro soutěže v odbíjené a košíkové. Na školním dvoře rozšířeném o další pozemek se nacházejí dvě nová sportoviště s umělým povrchem určená pro výuku míčových her a některých atletických disciplín. Všechna sportoviště jsou doplněna parkovou úpravou.
V těsném sousedství sportovního areálu najdete prostornou jídelnu s kapacitou sto třiceti míst, kterou využíváme i jako školní aulu ke slavnostním příležitostem, jako je například předávání maturitních vysvědčení. Komfortní výdejna stravy umožňuje studentům výběr ze tří jídel. Stravovací areál doplňuje i tolik oblíbený bufet. V objektu zakoupeném od firmy TUSCULUM orientovaném do ulice Cyrilská, který prošel generální rekonstrukcí, vzniklo několik nových center rozdělených podle vyučovaných oborů. Informatika a výpočetní technika se soustředila ve třetím podlaží, učí se ve dvou nejmoderněji vybavených učebnách, studenti mají přístup na internet.

Další podlaží tvoří knihovna, v níž si můžete vybrat z více než pěti tisíc titulů, propojená s multimediální učebnou, kde lze využívat dataprojektor, počítač připojený na internet s možností přehrávání na CD i DVD a pro příjem TV stanic včetně satelitních. K dispozici máme také videorekordér a vizualizér. Knihovna s „multimediálkou“ (jak jí důvěrně říkáme) přirozeně dotvořila studijní a informační centrum školy, jež se může rovnat nejmodernějším pracovištím…   Výuka hudební a výtvarné výchovy je soustředěna ve čtvrtém podlaží nového objektu. Vernisáže i výstavy výtvarných děl našich studentů se konají pravidelně v galerii KORIDOR – prostorné spojovací tepně mezi starou a novou budovou. Oficiální návštěvy můžeme ubytovat ve dvou bytech umístěných v podkroví objektu Cyrilská.

Nechceme se chlubit příliš, ale nesmíme zapomenout zalistovat informačním bulletinem z roku 2002 přinášejícím stále aktuální informace: „Milí přátelé, letos pro Vás máme zprávu vpravdě ‚,staronovou‘. Naše gymnázium slaví své 95. narozeniny. Na toto polokulaté výročí jsme se připravili nejen otevřením nového areálu, ale i rekonstrukcí ,staré‘ budovy, která dnes září do křižovatky na Křenové ulici jasnými a čistými barvami nové fasády. Nicméně ani ta nejkvalitnější fotografie nemůže zachytit tep života, jímž škola dýchá. Stala se za těch 95 let milým místem spojeným s generacemi všech studentů i profesorů, kteří v ní otiskli svého ducha, své ,já‘. Atmosféra v naší škole dokazuje, že nad mnohými místy, lidmi a jejich skutky čas ztrácí svou moc.“ A čas běží dál

Školní rok 2004/2005 jsme přivítali v rekonstruovaných prostorách areálu chemie. Tvoří jej dvě odborné učebny, v prostorné laboratoři studenti procvičují to, co načerpali během teoretické výuky, provádějí pokusy a laboratorní práce. Posluchárna sousedí s přípravnou a skladem chemikálií. Areál doplňuje studovna s knihovnou. Po náročných úpravách byl na počátku školního roku 2005/2006 uveden do provozu areál pro výuku fyziky. Vznikla též posluchárna, moderně zařízená laboratoř, přípravna i kabinety pro vyučující. Posluchárnu lze v současné době využívat i jako multimediální učebnu. Tyto prostory poskytují vysoký standard jak pro práci vyučujících, tak především pro efektivní a požadavkům doby odpovídající práci studentů.

„U nás se to vše odráží navenek v propojení staré a nové budovy v jeden areál, uvnitř pak v úsměvech primánů i v jiskrných očích absolventů. Tak zůstávají staré zdi budovy stále mladé. Chceme, aby studenti v dnešním uspěchaném světě hledali čas být sami sebou,aby se zde necítili jako cestující v přestupní stanici, ale jako poutníci, kteří ve zdech školy poznávají běh světa, vnímají krásu, osvojují si vědu a získávají duševní harmonii.“ Psalo se v jednom z tehdejších školních bulletinů…Volný čas tráví mladí v herně a klubovně v přízemí historické budovy. V roce 2005 zahájil svoji činnost studentský klub, který je součástí mezinárodní sítě klubů při škole podpořený Nadací rozvoje občanské společnosti z programu Klub-net. Provozovatelem je občanské sdružení Klub rodičů a přátel naší školy. V příjemném a technicky vybaveném prostředí nové klubovny probíhá řada pravidelných akcí (kulturní čajovna, školní časopis KŘENOVINY, filmový klub, dramatický kroužek a peer kroužek) i nepravidelných akcí (dny keramiky, břišní tance nebo výtvarné dílny s dětmi ze speciální školy na Kociánce). Na organizaci klubových aktivit se velkou měrou podílejí sami studenti (klubová rada). Veškeré aktivity jsou přístupné všem studentům gymnázia i jejich pozvaným kamarádům z jiných škol. NROS pořádá pro kluby také semináře, na nichž se mladí lidé vzdělávají v oblasti projektového managementu, aby jednou ročně realizovali mezinárodní projekt s klubem z Polska nebo Německa.

Od devadesátých let pracuje ve škole STUDENTSKÝ PARLAMENT, do nějž každá třída vysílá dva volené zástupce. Schůze parlamentu svolávají zástupci tříd nebo ředitelství školy. Na zasedáních řeší problémy studentů i organizační záležitosti týkající se chodu školy a mimoškolních akcí.
NADAČNÍ FOND gymnázia byl založen v roce 1994. Jeho posláním je rozvoj vzdělávacích, kulturních, osvětových, publikačních, sportovních i dalších obecně prospěšných činností, které rozšiřují obzor našich studentů a prezentují školu na veřejnosti. Nadstandardní vybavení a servis pro studenty by nadační fond nemohl zajistit bez významné pomoci sponzorů a rodičů žáků školy, za což jim patří velký dík… Fond pravidelně přispívá kromě jiných na následující akce: zahraniční cesty studentů, činnost pěveckého sboru, odměny pro vítěze soutěží, reprezentace školy v soutěžích a společenských akcích, provoz zájmových kroužků, družební kontakty apod.Škoda, že výčet všech úspěchů musíme přerušit smutným konstatováním, že v roce 2005 u nás bylo zrušeno osmileté studium. Do školního roku 2005/2006 tedy už noví primánci nenastoupili. Jako náhrada za osmileté studium však bylo škole povoleno nabírat do studia šestiletého. Noví primáni tak nastoupili na školu v září 2007.

 

Po sto letech

 Ptáte se nyní, čím vším škola žije? Co se v ní děje kromě poctivého plnění osnov a tematických plánů? Nahlédněme tedy nyní společně pod pokličku všedních školních dní… Pevnou součástí školního roku se staly historické a kulturní exkurze, při nichž se všichni vědění chtiví mají možnost seznamovat s výjimečným odkazem dob minulých, uměním i duchovním bohatstvím našeho národa. Z těch nejoblíbenějších jmenujme třídenní exkurzi do Prahy i ty kratší, jejichž cílem je např. historická Kroměříž, Porta coeli v Předklášteří u Tišnova, ale i rozmanité expozice brněnských muzeí i galerií. Samotní studenti vystavují své práce v galerii KORIDOR, rádi navštěvují koncerty, filmová i divadelní představení. rovněž se rozmohl nový fenomén – současní mladí lidé už netouží zhlížet divadelní hry jako masová školní představení, ale v rámci hudební výchovy se účastní večerních představení v brněnských divadlech. Tanečního reje si užíváme hned dvakrát, jednou na reprezentačním plese školy v hotelu Voroněž, podruhé na studentském plese v klubu Fléda. Tradiční vánoční koncerty školního pěveckého sboru konané v secesním chrámu Neposkvrněného početí Panny Marie na Křenové ulici vystřídaly koncerty v novogotickém „Červeném kostele“ na Joštově třídě. Každoroční školní akademie probíhají v důstojném prostředí brněnského Besedního domu. Na duše estetické možná kontrastně působí návštěvy veletrhu Invex a Gaudeamus. Stále platí tvrzení, že mladí lidé jsou ctižádostiví, a proto se pravidelně účastní olympiád, v nichž mnozí dosahují vynikajících výsledků, nejrůznějších soutěží, školních i dalších vyšších kol SOČ. Webmaster je kláním o nejzdařilejší web, velkou oblibu si získala soutěž „O nejlepší fyzikální hračku“, Matematický klokan, činnost Klubu vědy a techniky, jazykové kurzy i příprava na zkoušku First Certificate i Deutsches Sprachdiplom. Přírodní vědy podporujeme také návštěvami planetária, ekologickou výchovou, přírodovědnými exkurzemi, školami v přírodě, adopcí zvířat v brněnské ZOO apod. Studenti během školního roku absolvují speciální protidrogový program s využitím metod psychosociálních her a vrstevnický program (tzv. Peer program). Tyto aktivity vedou k sebepoznání, toleranci, ke zvýšení komunikačních dovedností a ke spolupráci s ostatními.

O všech problémech, které vyvstanou ve škole či v soukromí, se mohou kdykoli poradit se školní psycholožkou, pro „nováčky“ pořádáme besedu na téma „Jak se učit na gymnáziu“. Ve třetím a čtvrtém ročníku lze absolvovat test, který pomůže nerozhodným s výběrem vysoké školy. Výše uvedení „nováčci“ mají možnost hned na začátku prvního ročníku stmelit kolektiv na seznamovacím kurzu, který zahrnuje lanové aktivity, týmové i strategické hry, jež probíhají pod vedením odborných instruktorů. Těchto her se mohou účastnit i třídní profesoři a krásná příroda Vysočiny podbarvuje charakter této akce.

Pokud se domníváte, že snad zanedbáváme sportovní klání, jste na omylu. Zimní i letní sportovní kurzy patří k nejoblíbenějším akcím roku, turnaje v sálové kopané, basketbalu, floorbalu, přehazované, vybíjené a dalších kolektivních hrách zpestřují všední školní dny. Vyvrcholením bývá prestižní KŘENKA CUP – volejbalový turnaj dvojic profesor – student. již tradičně přináší den otevřených dveří pro všechny zájemce, kteří chtějí areál gymnázia vidět ve staronovém lesku. Školní rok vrcholí BAREVNÝM DNEM, během nějž studenti tráví dopoledne v tvůrčích dílnách (např. keramika, malování na sklo, aranžování, batikování, klub deskových her…), sportem nebo účastí na zajímavých přednáškách a besedách, popřípadě „v terénu“ návštěvou zajímavých a běžně nepřístupných brněnských objektů.Je toho ještě mnoho, co jsme nestihli o našem „ústavu ve čtvrti nezdravé“ (jak se píše v první školní ročence z roku 1910) říci, vy sami si při návštěvě gymnázia všimnete mnoha dalších maličkostí, vy sami posoudíte, co vše nabízíme všem věděníchtivým mladým Brňanům i přespolním… Proto se na závěr našeho malého „laudatia“ znovu vraťme k jubilantovi: Rekonstrukce celého areálu byla završena opravou historických karyatid, jež znovu září novotou stejně jako na počátku minulého století, když zdobily hlavní vchod v ulici Křenové. Dnes jsou na školním dvoře, jejich anticky dokonalé i přísně chladné tváře sledují naše každodenní školní hemžení, ale také symbolicky propojují pamětníky se současnými studenty, stoletou tradici s přítomností…

Kdyby naše škola byla vlídnou dámou s výbornou pamětí, jistě by sama napsala svůj životní příběh i plány do budoucna. Protože se však zázraky nedějí, je třeba, aby o 115 letech její existence mluvily a psaly generace studentů a pedagogů, na něž vždy působil a působí genius loci. Procházíme-li komplexem budov gymnázia, ožívají v nás vzpomínky, ale také intenzivně cítíme pulzující tep moderní současnosti. Nemusíme užívat velkých slov, chceme-li mluvit o věcech, jako je výchova, vzdělání, humanita, porozumění, přátelství. To vše, možná mnohem víc je skryto v tajemném zaklínadle Gymnázium, Brno, Křenová 36.

Do další stovky...

2007- současnost

Život na gymnáziu se dovršením sta let nezastavil. Naopak. Zásluhou pedagogů, ostatních zaměstnanců, studentů, absolventů, rodičů, prostě všech, kterým na škole záleželo a záleží, se řada věcí posouvala kupředu. Rekonstruovalo se, pořizovalo se nové vybavení, probíhaly nové projekty, slavilo se, vzpomínalo, vítězilo, měnil se školní vzdělávací program, našla se cesta k modernějším výukovým metodám a hodnocení studentů, rozvinulo se množství různých studentských aktivit. Zkrátka gymnázium nezařadilo zpátečku, nestagnuje, ale snaží se rozvíjet jakožto moderní vzdělávací a výchovná instituce 21. století.

2007-2012

Klíčovým prvkem školy je pedagogický sbor. Už v letech 2007 - 2010 několik učitelů odešlo do důchodů a přišly nové tváře. Ke změně došlo i ve vedení školy. V roce 2010 odešla do důchodu zástupkyně ředitele Hana Špičková a novým zástupcem ředitele se stal PhDr. Josef Trávníček. V tomto období probíhal Jazykový projekt v rámci globálního grantu Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, roku 2010 se nově uskutečnily státní maturitní zkoušky – ústní část, písemné práce a didaktické testy. V rámci provozu jídelny byl zaveden nový stravovací systém, opraveny elektroinstalace, upraven prostor šaten, kde každý student dostal svou šatní skříňku, opravily se svody a střešní krytina.

2012 – nová éra

Výraznější změny v personálním obsazení gymnázia nastaly po výběrových řízeních na školách spravovaných Jihomoravským krajem v roce 2012. Po dlouhých 22 letech uzavřel své působení ve funkci ředitele RNDr. Miloš Jaroš a novým ředitelem byl jmenován Mgr. Miroslav Marek. V roce 2013 byl novým zástupcem ředitele jmenován Mgr. Jan Kaplan a následující rok ukončil své působení ve vedení školy PaedDr. Vladimír Špaček. Roku 2014 byla novou zástupkyní ředitele jmenována Mgr. Lucie Šudáková, která nastoupila po předčasně zesnulém PhDr. Josefu Trávníčkovi. Během posledních 10 let došlo k jakési generační výměně.  Především do důchodu odešli ti, kteří několik dlouhých let patřili k oporám pedagogického sboru a kteří naplnili svá poslání coby učitelé. Na jejich místo postupně přišli a přicházejí příslušníci mladé generace. Věříme, že i o ni se svou prací a přístupem zaslouží o rozvoj školy.

Nový ředitel postupně hledal a představoval vize, projekty, úkoly, které měl v plánu v následujících letech realizovat a naplňovat. Co se tedy od roku 2012 až po současnost podařilo? Pojďme hezky postupně…

Během tohoto období došlo k řadě větších či menších investičních akcí. V roce 2012-2013 proběhla první etapa nákladné rekonstrukce rozvodů teplé a studené vody a sociálních zařízení, její dokončení pak bylo v roce 2015. V roce 2017 se uskutečnila rekonstrukce střechy jídelny, roku 2018 se zrekonstruovaly některé kmenové učebny v budově na Křenové, došlo k výměně oken v malé tělocvičně, postupně se opravily a opravují žaluzie v celém areálu, vybavily se učebny novými lavicemi, židlemi a tabulemi, pořídily se dataprojektory do odborných a kmenových učeben, byla provedena oprava výměníkových stanic v kotelně a také regulace otopného systému, koupila se nová mycí linka v kuchyni, musely být opraveny sklepní stropy či omítky v TV, v plánu je nová fasáda historické budovy gymnázia atd.

V oblasti vzdělávání a výchovy docházelo k velkým obměnám. Realizoval se projekt Podpora výuky v Č, D, IVT, M, Z a ZSV – Šablony, následoval projekt Podpora přírodovědného a technického vzdělávání na SŠ v JMK, v rámci šablon se podařilo zajistit financování školní psycholožky. Byl přepracován školní vzdělávací program (ŠVP). Novinkou tohoto programu bylo navýšení počtu volitelných seminářů ve 4. ročníku. Velkou zkouškou nejen pro naši školu bylo období covidové epidemie. Všichni učitelé a studenti se museli čelem postavit nové výzvě, kterou byla online výuka, výuka na dálku. Je třeba říct, že se s tím popasovali na výbornou a i v těchto do určité míry provizorních podmínkách se udržela kvalita výuky.

Je třeba zdůraznit velký zájem uchazečů o studium na naší škole. Dlouhodobě míváme velký převis jak do 4letého, tak 6letého studia. I tohle je jeden z jasných důkazů, že mladí lidé mají zájem studovat na naší škole, škola má výborné renomé a má i do budoucna na čem stavět. Právě v oblasti přístupu ke studentům, jejich vzdělávání a hodnocení se škola snaží využívat moderních didaktických metod a nezůstávat ve strnulé poloze. Podporu mají variabilní způsoby výuky (frontální, badatelské lekce, skupinové, projektové, exkurze), běžné je využití dataprojektorů. V souvislosti s novými přístupy při hodnocení činnosti studentů se zdůrazňuje formativní způsob hodnocení, který má pomoci k celkově komplexnějšímu a přesnějšímu ohodnocení všech studentů.

Studenti mají možnost navštěvovat řadu aktivit. Mezi ně patří už tradiční PoŠkole, GeoKecy, časopis Křenoviny, kroužek Křenka Hub či studentský klub. Po letech byl obnoven studentský parlament. Zvláštní místo má pěvecký sbor, o který je velký zájem a který dosahuje velké úspěchy v soutěžích pěveckých sborů napříč republikou. Studenti dělají dobré jméno gymnáziu i svými úspěchy na předmětových olympiádách, sportovních soutěžích a SOČ.

Mezi významnou společenskou akci patřilo 111.výročí založení gymnázia. Rok 2018 se z tohoto hlediska stal jednou dlouhou vzpomínkou na léta minulá. Připomenutí tohoto výročí započalo v lednu Reprezentačním plesem gymnázia v prostorách pavilonu G na brněnském výstavišti. V průběhu roku se konaly různé akce, které s výročím souvisely, a vše vyvrcholilo na začátku října. Nejprve v pátek 5.10. byl připraven program pro stávající studenty, v sobotu 6.10. pak proběhl velký vzpomínkový den především pro absolventy, současné či bývalé pedagogy a ostatní zaměstnance. Na školním dvoře bylo instalováno pódium, na kterém se zpívalo, hrálo, mluvilo, děkovalo, blahopřálo. Součástí tohoto dne byla i slavnostní mše v secesním kostele Neposkvrněného početí Panny Marie na Křenové.

Současnost je jen odrazovým můstkem do budoucnosti. Všichni, kteří den co den vstupují do prostor školy, se menší či větší měrou podílejí na jejím rozvoji, pomáhají ji utvářet a někam posouvat. Zkrátka společně tady trávíme určitou část našich životů, udělali jsme kus poctivé a kvalitní práce a zanechali tady něco ze sebe samých. A to není málo, to už má váhu. A pokud na tohle nebudeme zapomínat i v letech následujících, tak o naši Křenku nemějme strach.