Ráno desátého března, ještě před svítáním, se ve vestibulu naší školy sešla skupina studentů, připravena na každoroční výpravu do koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim – Březinka. K poledni, po cestě, jež nebyla příliš vzrušující, avšak byla naplněna očekáváním budoucích zážitků, jsme dorazili na parkoviště muzea. Přivítalo nás slunečné a teplé počasí, které ostře kontrastovalo s atmosférou místa. Z počátečního zklamání způsobeného množstvím turistů, kteří se kolem nás pohybovali a mnozí ignorovali pietní charakter prostředí, nás vytrhl vstup do expozice – dlouhý betonový příkop s ostrými stěnami, nad nímž se rozprostírala jen modrá obloha. Každých několik sekund se v něm ozýval hlas vyvolávající jména obětí. Tento vstup, k němuž jsme se dostali po důkladné bezpečnostní kontrole, nás izoloval od okolního světa a podtrhl výjimečnost jak místa, tak naší situace.
Pohled na baráky s loupajícími se popisnými čísly, ostnaté dráty, stísněné prostory sklepů, patro naplněné tunami lidských vlasů, hromady bot dávno zesnulých majitelů, a nakonec plynovou komoru – chladnou, holou, tmavou místnost, která byla svědkem mnoha posledních okamžiků, nás hluboce zasáhl.
Vyhlazovací tábor Březinka, k němuž jsme se dostali po pětiminutové cestě autobusem, nás přivítal cihlovou budovou s věží a vstupní branou, jež byla jedinou výjimkou z nekonečné linie kovových a betonových sloupků. Za průvodkyní jsme kráčeli prašnou cestou lemovanou kolejemi. Napravo se tyčily komíny a zbytky půdorysů krematorií, nalevo se nacházely chudé jednopatrové ubikace s popraskanou betonovou podlahou a prkny tvořícími úzké kóje, které sloužily místo postelí. Všechny budovy v táboře byly precizně uspořádány do jednolitých řad a sloupců, jež se zdály neznat konce. Na konci tábora a naší cesty, stejně jako cesty tisíců vězňů, stála plynová komora, jejíž trosky nám připomínaly masovou vraždu, jež se v těchto místech odehrála.
Do Brna jsme se vrátili až za tmy, plni dojmů a myšlenek.
autor Jakub Kučera (4. D), foto Jakub Dufek (4. B)